Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Večírek na kopci s anglickým hardcorepunkovým granátem zvaným STIFF MEDS. Vykopávají pořádající TERMINÁTOR X. Tři lidi, čtyři nástroje, koncert o délce dvanácti minut, ale každá stojí za to. Začátek otevírá skladba „Pohyblivý Terč“, jednička ze splitu s LILI ELBE. Úvodní bažinatý riff se překlápí do kytarového chaosu, přidává se theremin a píšťala, aby vás poctivá punková riffová hoblovačka mohla vcucnout do koncertu, při kterém si nemůžete být ničím jisti. To už Anička čelem trká do přední řady a začíná řádit před pódiem. Tedy jestli přijmeme tu hru, že tomu výklenku, kde se na Sedmičce hraje, budeme říkat pódium.
Prostor mezi skladbami vyplňuje pískání thereminu, ale pauzy nejsou nijak dlouhé. Tohle je srážka hrubého přímočarého punku a powerviolence. Tady není čas ztrácet čas. Navíc souhra bicí-kytara na jedničku. Všechno zařezává. Aničky vřískot a Oskarovo hrdelní bublání se skvěle doplňuje. Na konci obligátní přehazovačka kytary a je konec. Proč to tak rychle uteklo?
Po dalším lokálním supportu přichází londýnští STIFF MEDS. Anglická hardcorová pila se s tím nemaže. Už zvukovka byla hodně hlasitá, ale koncert tomu masivnímu zvuku dodává ještě poctivou porci energie. Oproti akci, na níž jsem je viděl naposledy, postrádají jednoho kytaristu, ale vlastně to vůbec nevadí. Dokáží vyvinout neskutečný tlak. Hudebně nic nového pod sluncem, jen a pouze hardcorepunk, kde je všechno dobře. Skvěle zahrané, namotávací riffy, živě velmi funkční aranže skladeb. Tři Briti a jeden Katalánec znají řemeslo dokonale. Houpavé pasáže ve středních tempech jsou přerušovány nahuštěnými kytarovými ataky i mnohem nekompromisnějšími sekačkami. Co chceš víc, tahle hudba volá po moshi. Venku chumelí a STIFF MEDS probouzí ztuhlou Sedmičku ze zimního spánku.
Bouřlivák Seth Severnsen je navíc ten typ frontmana, který se nechá pohltit svojí hudbou a velmi živelně surfuje na jejích vlnách. Je neustále v pohybu. Vedle toho přebíhání se dvakrát stane, že si ho publikum půjčí a rituálně s ním ohobluje strop klubu. Tady se potkalo všechno. Energie kapely i lidí a parádní plný zvuk. Možná škoda, že zvuk na aktuální desce “Tales from the slab” zdaleka není tak plný a hryzavý, nicméně živý přednes byl hudební diktát, který jsem na Sedmičce už dlouho nezažil.
foto: Ivo Oskar Osvald
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
